Žhavé novinky z ledového Grónska.

Květen – červen 2016.

Do našeho deníčku přibývají nově prožité dny v „našem“ Grónsku. V Ilulissatu. Již ten název města a širšího okolí je příznačný- V grónštině Ilulissat znamená „ledová hora“. Příroda, jako by byla věrná dávnému pojmenování chytrého národa Inuitů - Eskymáků nám předkládá dokonalý obraz skutečnosti. Denně z naší verandičky, pohlížíme na mořskou hladinu, kde pluje mohutná flotila  obrovských ledových hor. Každá z nich má osobitý vzhled. Některé jsou uhlazené, běloskvoucí plochy se šmolkově modrým podkladem, jiné připomínají mohutné hory poseté obrovskými balvany ledu. Po mohutném výbuchu ledu, vyvolaném pnutím, nebo stárnutím.  Obrovské  plovoucí ledové hory doprovází menší  kusy ledu, připomínající plující hejna labutí obklopená ledovou tříští. Ve slunečním světle připomínající  barevné odlesky démantů. Dokonalá metamorfóza vody z oblačné páry v dešťové kapky, krajkami zdobené sněhové vločky padající na ledovec, beroucí sebou molekuly vzduchu, aby ukryty po celá desetiletí či staletí v těžknoucím ledu se znovu vynořily pod tlakem znovu do mořských vln a celý cyklus záhadné přírody se znovu opakoval. V letošním roce konstatujeme nebývalé zalednění. Také ranní teploty jsou nebývale pod hranicí nuly.

Studený máj – v stodole ráj. Toto staročeské přísloví v Grónsku absolutně neplatí. Jednak se zde na vysokém severozápadě Grónska nic nepěstuje, proto jsou i stodoly zbytečné. A neznámé. Příroda na přelomu   května a června   se zdaleka neprobudila k hektickému životu krátkého polárního léta. Pro nás výhoda. Neprobudili se miliony komárů. Nemusíme čelit  náletům hustých mračen dotěrných  samiček komárů. Někdy v nepohodlné moskytiéře. V začátku června jsme viděli jen jednu (!) rozvíjející  se pampelišku, která svou žlutí snad chtěla konkurovat žhnoucímu slunci, které se snažilo po celých čtyřiadvacet hodin jeho dráhy nad obzorem probudit polární svět k hektickému  a životodárnému pozemskému bytí. Marně. Po celý květen a kus června zatím v souboji přírody vítězil studený dech Arktidy.

Ranní pohled z okna nám často poskytoval obraz zasněžené krajiny. Krajiny beze stromů, krajiny holých tvrdých skalisek zbarvených šedí i zelení lišejníků. Pro někoho pohled do tvrdé prázdnoty. Pro nás však má kouzlo i každá skála, skalní plotny, i nahromaděné shluky kamení. Snad rozumíme i řeči přírody, kdy i ten kámen, žula, rula, prorostlé vlnícími se žílami čistého křemene  umí promluvit řečí nepředstavitelné dávných dějin zrodu naší planety.

Qaasuitsup Kommunia

Před budovou úřadu Qaasuitsup Kommunia prohlížíme znak plošně největšího správního  území světa. V modrém poli je znázorněna tmavší modrou silueta ledové hory, bíle  vyniká srpek měsíce, slunce, sněhová vločka a osm eskymáckých psů, táhnoucí tradiční sáně. Dokonalý znak pro území , které vzniklo novým správním členěním celého Grónska 1.lednem 2009. Osm psů na znaku znázorňuje osm hlavních městských celků ležících na západním pobřeží Grónska, sahajících až po nejseverněji obydlenou část Grónské Arktidy, ležící až nad legendárním Melvillovým zálivem. Do míst Naresova průlivu, který odděluje Grónsko od  kanadského  Ellesmerova ostrova.
Největší správní území světa! Pro představu i pro zajímavost, přijměte několik číselných údajů:    celková plocha  území, podobnému krajskému uspořádání České republiky je 659 999 km2.  Je větší než plocha celé Francie – 613 427 km2. Česká republika má 78 864 km2, tedy tento kraj je 8, 366x větší než celé území ČR.  Největší kraj ČR je Středočeský, který tvoří pomyslný prstenec obepínající hlavní město Prahu  má plochu  11.015 km2. Kraj Qaasuitsup Kommunia  je 59,91 x  větší, než ten Středočeský. Dost čísel. Přijímáme pozvání k návštěvě místostarosty tohoto obrovského správního celku.

Budova  „Krajského úřadu“ je z prefabrikátů, červeně natřených, tak jako v celé arktické oblasti Grónska. Vstup do budovy je zcela normálními dveřmi.  Recepci nenajdete. Ani vyzvídající ochranku. Nemusíte procházet pověstným „bezpečnostním“ rámem. Nejste vystaveni ponižujícímu šacování, nebo dokonce zouvání bot. V polárních krajích velmi zdlouhavá procedura!  Svobodně jdete až k otevřeným dveřím  Bendta Broberga Kristiansena. Bendt je pověřený sociální správou, zaměstnaností kraje. Po přátelském přijetí, plném úsměvů  jsme uvedeni do zasedací síně Kommunie – kraje. Uprostřed kruhového uspořádání s nejmodernější záznamovou a reprodukční technikou jsou symboly území.Tulení kožešiny, model kajaku, medvědí kožešina a na stěně jsou tradiční  symboly  v podobě vycpaných ptáků, kajek. Pozor na křivá slova!. Ti ptáci jsou převtělení šamani! Dávají pozor, aby se v zasedací síni mluvila jenom pravda! A nejen tam!

V přátelsky vedeném  rozhovoru se dovídáme o sociální problematice nepředstavitelně velkého území. O zaměstnanosti obyvatel. Také o potížích při správě území. Největší spočívá v možné dopravní dosažitelnosti a obslužnosti. Vždyť jenom letecká doprava si vyžaduje nesmírné ekonomické výdaje. A to počasí! Lépe je psát o klimatických podmínkách. Polární den, střídá polární noc.
Ptáme se: „Bendte, a ty ve světě stále přetřásané změny klimatu? Jsou, nejsou?“

„Samozřejmě že jsou! Právě na našem blízkém ledovci Ilulissat Isbræ jsou hrátky matky přírody nejmarkantnější. Nejpozoruhodnější ledovec na severní polokouli se svým enormně rychlým pohybem  několika set tunových bloků, ledových mas  směrem k moři je tím projevem změn klimatu na Zemi. Také pro svou jedinečnost je zapsán na seznamu  pozoruhodností světa UNESCO.“

Bendt: „ A nová, alarmující zpráva! Podle nově zveřejněných dat Evropské kosmické agentury – ESA  -roztál  u nás v Grónsku jeden bilion tun ledu. To vše v rozmezí měření  mezi lety 2011 až 2014. Je to dvojnásobek průměru předchozích dvou desetiletí!“

Alena: „ Jak se s takovými změnami vypořádávají domorodci?“

Bendt odpovídá: „Nezapomeňte, že změny klimatu,  zvláště na území Grónska byly význačné. Jen pojmenování ostrova „Grønland  - Greenland – Zelená země“ a to z poměrně nedávné doby, zhruba před tisíci lety je toho důkazem. Oteplování, ochlazování.  A naše velmi stará populace se vždy změnám přizpůsobila. Jsme přizpůsobivá, „elastická“ kultura!“. V celém „kraji“ nyní žije 17.498 obyvatel.  Rozhodně u nás žádná tlačenice o místa na našem území není, protože když spočítáme průměr populace na km2, tak je tady pořád místo.  0.027 na km2! Pokud vím, u vás v Česku je přeplněno. 133 obyvatel na km2!“

Otázky stihají otázky. I vzpomínky. S Bendtem se známe již řadu let. I několik vánočních svátků jsme společně prožili. I s celou jeho rodinou.

Do naší živé besedy vstupuje další osoba, přilákána  živým hovorem, prokládaným  smíchem  z našich  pestrých  zážitků  z dob, které jsme trávili v Ilulissatu, jak za letního nezapadajícího slunce, tak i z temnoty polární noci.
Tou osobou byl Ole Dorph. Mayor, starosta největší oblasti světa. Vhodnější bude přirovnat  jeho  post k českému hejtmanovi. Ole je váženou a uznávanou osobou. Sám pochází ze slavného rodu lovců, rybářů i uznávaného rodu inteligentních lidí, kterým i v minulých dobách byla svěřena správa územních celků.
Předáváme naše filmové DVD „Grónský skicář“, který jsme natočili v posledním období našich pobytů v Ilulissatu a okolí. Tak jsme mohli předat i historii, zachycené momenty ze života  místních obyvatel, přírody. Jako dárek  přidáváme sady barevných korálků, které  zdobí Grónské kroje žen. Jsou vyrobeny v Čechách! 

„A ještě moment!“ volá na nás při odchodu starosta Ole Dorph.

„ Všimli jste si  našeho nápisu pod znakem Qaasuitsup Kommunia? …Naše země je dobrým místem pro život!“

„Všimli…  pane starosto!... Máte pravdu!“  Ve společném souznění Alena i já odpovídáme. A za dobu prožitou v drsném, ale krásném koutu světa, plného nevysvětlitelných tajemství přírody i lidí víme proč!

Plavba v kulisách dávných časů.

Předvečer, 26.května 2016.  Těžké, sněhem nabobtnalé mraky zakryly hustým havelokem neodbytné polární slunce. Asi duch větru Nársuk nám chtěl dokázat, jak je mocným vládcem v polárních zemích. Jakou má sílu a moc vítězit nad ostrými šípy slunečních paprsků, které  umí prorazit  ledovou náruč polárního světa, kterému je v tuto letní roční dobu přiřknuta úloha osvobodit přírodu z  drsné polární zimy.  V pravidelné metamorfóze  života přivést vše ke zrození nového života. Rostlinné i živočišné říše.
V pozdní denní hodiny přemítáme, jak brzy ráno vyplujeme směrem k ostrovu Disko. Do Qeqertarsuaqu, dánsky Godhavnu. Navštívit místa, kde před více jak sty lety  prožíval svůj život Jakob Danielsen . Od dětství nadaný malíř, vypravěč . Ve zralém dospělém věku uznávaný lovec v záhadné oblasti Disko ostrova. Jeho knihu plnou skvělých akvarelů  se slovním doprovodem  prožitých událostí jsme přeložili. Jaká je skutečnost místa, přírody, kde tento umělec, lovec vyrůstal?  Dostaneme se až do jeho rodné osady Sioraq Kangerluq v dlouhém zálivu na západní straně ostrova? Mnohdy zcela nepřístupné?

Lodník malé kovové lodi společnosti Disko line roluje těžké, vodou nasáklé úvazové lano odhozené od přístavního kovového „pacholete“, které podle vzhledu pamatuje mnohá desetiletí. Motor lodi nabírá otáčky. Za lodí se úhelníkovitě rozvírá stopa lodi, mířící k ústí Ilulissatského přístavu. Čeká nás pětihodinová plavba. Propluli jsme úzkým nálevkovitým hrdlem přístavu.  Sluneční paprsky prorazily těžká mračna. Výjezd na širé moře je osvětlen. Obrovským reflektorem ostrého slunce. Před přídí malé lodi  vyvstala  hradba vysokých  ledových hor, předhánějících se v mocném mořském proudu. Oproti malé lodi se ježí ostré  hrany  rozlámaného ledu. Podle našich zkušeností z mnohých, někdy velmi  dobrodružných plaveb v polárních mořích věříme ve zkušenosti kapitána i kormidelníka  lodi, která spojuje domorodé osady  celého Disko zálivu, Baffinova moře.

Mračná opona klesla až na hladinu moře. Možný průjezd mezi ledovými horami se těžce hledá.  Nársuk – duch větru znovu přejímá vládu. Jako pomocník se přidává  duch hor a ledu Assassivik. Společně s  vládkyní mořských hlubin umocňují dmutí moře. V nepravidelných intervalech, křivkách,  zvedají  mocná skupenství mořské vody, smíšené s úlomky ledu, které si  pohrávají  s lodí, jejíž silueta zapadá do hloubi vln, aby se záhy objevila na jejich zpěněném vrcholu.  Vše doprovázeno hukotem basového zabarvení mořských hlubin, přerývaného ostrým, ječivým svistem vichru, vynášejícím vysoko nad zvířenou hladinu miliony krůpějí vody. Oči kormidelníka  usilovně hledají možný průjezd hradbou ledovců. Cítíme, jak loď naráží do odlámaných ledových ker. Naštěstí loď je stavěná do obtížných prostor polárních moří.

Nezbývá nám nic jiného, než se pevně držet opěrek sedadla v malé kajutě. Jakákoliv chůze je vyloučena. A doufat, že z mrazivě těžké mlhy vyplujeme a vládkyně moře se ve svém běsnění umoudří.
Podle časového plánu plavby jsme již měli dosáhnout dohledu pobřeží Disko ostrova.

Ptáme se: „Věříte na zázraky?“ My již z prožitých měsíců našich pobytů v Grónsku, sčítaných v roky, ano! Jako mávnutím šamanova pláště se neproniknutelná mlha zvedá. Vidíme zasněžené kontury stolových hor Disko ostrova s bělavou čepicí obrovského Lyngmarkova ledovce.  Zřetelněji se objevují mohutné pláty sedimentárních hornin, které doba čtvrtohor postupně naskládala na Disko ostrov. Kus pevniny, geologicky nejmladší oblasti, oproti archaickým horninám protilehlého světa tvrdých skla a mocného ledu.

Před našimi zraky se nám znovu vybavují  akvarelové obrázky malého umělce Jakoba, který věrně zobrazil  přírodu, svět lidí, ve kterém prožíval dětství i věk dospělosti. Přibližně před sto lety.
Dějí se zázraky? Znovu připomínáme, že ano! Jako důkaz pravdy „něčeho nadpřirozeného, nepochopitelného“ mimo časové souvislosti, se nám zjevují po pravoboku naší lodi dva muži v  eskymáckých kajacích. Tradiční  úzké  lodě  svou přídí snadno protínají zvlněnou mořskou hladinu po doznívající mořské bouři. Siluety kajakářů jsou ohraničeny závěsy mlhy. Nebeské draperie , složené z mlhy , sloupců padajícího sněhu i  osvětlených prostor s odlesky neodbytných paprsků slunce. Muži jsou oblečeni v kožený, tradiční kajakářský oděv. Pevně stažený  k hranám oválného  vstupního otvoru. Podél kajaků jsou umístěny harpuny i nezbytný nafouknutý mroží měchýř, který se připevňoval k ulovené kořisti. Ta, aby se nestala ztracenou v hlubinách vod.  Přesná kopie výjevu, tak jak jej zachytil a popsal malý umělec Jakob.

Vplouváme do klidného, nezvlněného  přírodního zálivu. Pevná skaliska vytvořila vhodné podmínky pro  životní potřeby obyvatel  Disko ostrova. Před větrem, vlnobitím chráněný záliv, který se po dlouhá staletí stal  útočištěm před  nepříznivými klimatickými poměry  pobřežní linie.

Lodník vyhazuje pomocníkovi na molu silné konopné lano. Námořnickým úvazem je loď  připoutána  k „pacholeti“ na molu. Konečně po vratkém lodním můstku vstupujeme  na pevninu . Děkujeme kapitánovi za zdárně dokončenou plavbu v tak nesmírně obtížných podmínkách, které jsme málokdy zažili. Přístav si jistě právem zaslouží to dávné dánské pojmenování „Godhaven“ Dobrý přístav.

Obtěžkáni  fotografickou a kamerovou technikou procházíme známou uličkou směrem k Muzeu.  Krátkou cestou k vysunutému dřevěnému molu s bránou vystavěnou z velrybích kostí. Na kamenitém břehu jsou umístěna dvě historická děla, která především vítala čestnou salvou vzácné návštěvy. Dnes slouží čestnými  salvami při oslavách  Grónského státního svátku, 21.června.

Za dveřmi upraveného vchodu nás vítá kurátorka muzea paní Linda Ostermann. Dáma příjemná, poněkud korpulentnějších tvarů.  Chtivá  nám do podrobností přiblížit historii muzea  a bohaté historie místa, obyvatel.
Hned za vstupními dveřmi budovy, která kdysi sloužila jako správní budova celé oblasti, je místnost správního úředníka oblasti a  ve vitrině se vypíná jeho gala  uniforma.  Tím vskutku osvíceným správcem celé oblasti Disko ostrova byl  Ph. Rosendahl s obětavou manželkou Agnes. Podporovatelé kulturního života oblasti,  talentovaných osobností z řad domorodých obyvatel.  Malíře Kâle Rosinga, známého jeho linoryty s výjevy života a práce domorodců, lovců i rybářů.  Jejich zásluhou byl objeven vyjímečný talent malby a vyprávění u ještě malého, sedmiletého chlapce, Jakoba Danielsena.

Disko ostrov navštěvovaly již od 5 – 6 tisíciletí před naším letopočtem  migrační vlny  Inuitů. Z inuitského názvu Qeqertarsuaq pochází také současný název ostrova. Qeqertarsuaq znamená v překladu „ velký – plochý“ ostrov. Samotný ostrov je také velikostí na 85.místě ve výčtu ostrovů,co do velikosti. Také výška ostrova je pozoruhodná celých 1919 metrů nad mořem. Stálá, bílá čepice mohutného Lyngmarkova ledovce je v průměrné výšce 1.200 m. nm. Osada Godhavn byla založena již roku 1773 rybářem Svendem Sandgreenem. . Pro zajímavost uvádíme, že na ostrově za doby druhé světové války sídlila Dánská exilová vláda.
Prohlídka nám známého muzea se zajímavou historií i uměleckými sbírkami skončila.

Celou dobu jsme z oken muzea sledovali vrtochy pozdně květnového období. Přestáli jsme divokou plavbu. Pán hor Assassivik nám další cestu ostrovem  nedovolil! Znovu se přihnala hustá sněhová bouře. Ta znásobila sněhový pokryv země o další  vrstvy těžkého sněhu. Místy dosáhla mocnost dvou metrů. Do hlasitého dunění znovu příchozího větru jen přerývavě pronikal motorový klapot  buldozeru, který  se prokousával vrstvami sněhu a vytvářel pro domorodce přístup alespoň k obchodu s potravinami.

Pro nás cesta skončila. O plánované plavbě do osady Kangerluk  jsme ani v duchu nemohli uvažovat.  Osada a místa dějů vyprávění mladého umělce byla uzavřena.
Mlčky přijímáme  nám předložený návrh kapitulace ze strany všech vládců přírody. Vracíme se zpět na loď. Směr Ilulissat.

Odměnou  za statečné přijetí kapitulace nám  vládci přírody  předložili pohled na harmonické, úchvatně barevné scenerie  přírody. Kulisa vytvořená barvami modrého nebe, mraky ozářené nočním polárním sluncem,  blýskajícími se ledovci obludných útvarů,  konturami ostře zaříznutých stěn plovoucích ledových obrů.  Mezi kulisami  přírody si uvědomujeme  náročnost lidského bytí . Mnohdy  věrně podobnému tak, jako před sto lety.

Procházíme Ilulissatem.Plujeme po moři. Navštěvujeme své přátele.Obepínají nás  vzpomínky na čas prožitý v této ledové krajině.Krouží kolem nás.Je jich nespočet.

Odešla Mikol, naše přítelkyně, pastorka. Tam, odkud se ještě nikdo nevrátil .Jistě se  dává hýčkat v polární záři. Lidé ji měli velmi rádi.

Odvážíme si hřejivé úsměvy Gróňanů, přibalujeme si je na cestu do bláznivé a hektické Evropy. Aby nás zahřívaly, když nám bude smutno.